jsem adoptovaný

Tak nám zabili Ferdinanda.
Velký bratr rozhodl a iDNES napsala.

"milý Františku, máme tě moc rádi, ale zítra ti bude šest let a podle zákona číslo XX Sb. paragraf YY, písmeno za bé, ve smyslu znění ... bla bla ... a pozdějších platných úprav ... bla bla ... jsme ti povinni sdělit, že tví biologičtí rodiče jsou jiní než ti, co se o tebe láskyplně starají".

A chlapče, tak se s tím teď poper. Máš totiž právo to vědět. Tak je to totiž správně a tak to má být, neboť moudré a pomazané hlavy nám nakázaly, že takto je to prostě nejlepší.

Pro pořádek: nehájím to, že by se a priori mělo dítěti tajit, že je adoptované. Hájím a priori to, že každá lidská duše je neopakovatelná a jiná, dětská navíc ještě velmi křehká a nelze ji šmahem dosadit do jakéhokoliv vzorce. Co jednomu pomůže, druhému může uškodit, přestože jsou stejného věku a tabulkově zaměnitelní.

Ďábel je skryt v detailu, v tomto případě v kondicionálu. Etalon předškolního dítěte BY tuto informaci mohl unést lépe než BY ji mohl unést pubescent. Bavíme-li se o etalonu, je toto v pořádku. Zobecníme-li to ale na všechny vzorky, nastává průšvih.

Krásná literatura nám dává bezpočet příkladů toho, jaká traumata tento stav přináší. Rodiče mi neřekli, že jsem adoptovaný. Rodiče mi řekli, že jsem adoptovaný. Šel jsem po svých biologických kořenech a našel spálenou zem, například alkoholika. A mám šok. Nebo jsem přesně toto neudělal a mám trauma CO BY KDYBY.

Ano, nelehké. Ale není dostatečným základem pro tuto situaci to, že biologičtí rodiče se z nějakého důvodu vzdali svého dítěte při vší děsivosti tohoto počinu? A není na individuálním zvážení  adoptivních rodičů, zda, kdy a jak to dítěti říci ? Tomu dítěti, které mají rádi, při vědomí toho obrovského břemene morální nejednoduchosti, co na sebe vzali? Bude je mistrovat nějaký obecně platný zákon? Zvážili tvůrci tohoto zákona "práva vědět", že právo nerovná se povinnost a že také jsou náklady ušlé příležitosti? Kolik lidí takovéto nastavení odradí a tím pádem kolik dětí bude administrativním rozhodnutím typu podpisu lejstra připraveno ne vlastní vinou o druhou šanci na život? Pochopitelně zcela v mezích zákona, statistika šikmých ploch vlivem systematických chyb je především politicky nekorektní.

Kam se nám vypařilo to dítě ? Ten nevinný člověk, o kterého tu jde!

"To je naprosto příšerné!"
rozčilil se Arthur. "Nic horšího jsem nikdy neslyšel."
"Oč jde, pozemšťané?"
optal se Zafod, jehož pozornost se teď přesunula k ohromné roštěnce.
"Prostě nemíníme jíst zvíře, které tady stojí a říká si o snědení. To je bezcitnost!"
"Pořád lepší, než jíst zvíře, které se nechce dát sníst," poznamenal Zafod. "O to přece nejde," protestoval Arthur. Chvíli o Zafodově poznámce uvažoval. "No dobře, možná o to jde. Mně je to jedno, nebudu o tom teď přemýšlet. Prostě jenom... ehm..."
Vesmír běsnil ve smrtelných křečích. "Nejspíš si dám jen salát," zamumlal. "Smělo bych vám doporučit, abyste zauvažoval o mých játrech? Určitě budou úžasně šťavnatá a křehká - vykrmuju se už celé měsíce."
"Hlávkový salát," vyjádřil se Arthur důrazně. "Hlávkový salát?"
podivilo se zvíře a nesouhlasně na Arthura vyvalilo oči. "Chcete snad říct, že bych si neměl dávat salát?"
"Spousta zeleniny má na tyhle věci dost vyhraněný názor. Proto se nakonec došlo k rozhodnutí rozetnout celou tuhle zamotanici a vypěstovat zvíře, které se chce dát sníst, a navíc to dovede jasně a zřetelně říct. Takže mě tu máte."
(Douglas Adams - Restaurant na konci vesmíru)